Život je pes páč pes je největší přítel člověka

Napoleon Bonaparte

18. listopadu 2009 v 16:07 |  Referáty
Napoleon Bonaparte
Napoleon Bonaparte
(15. srpna 1769 Ajaccio, Korsika - 5. května 1821 Longwood House na ostrově Svatá Helena) byl francouzský generál a císař (1804-1814 a 1815), jeden z největších vojevůdců v historii lidstva. Jeho první manželkou byla Marie-Joseph-Rose de Tascher (císařovna Josefína). Poté, co se s ní rozvedl, stala se jeho druhou ženou Marie Louisa Habsbursko-Lotrinská, s níž měl syna Františka.
Vztahy mezi Francií a Ruskem byly založeny na výsledcích Erfuhrtského kongresu (1808), během něhož byla dohodnuta aliance mezi těmito státy. Tuto alianci navíc posilovaly přátelské vztahy mezi carem Alexandrem I. a Napoleonem. V počátcích fungovalo toto spojenectví dobře, ale postupem času se vztahy začaly zhoršovat. Jednak se zájmy a cíle obou států stále více rozcházely, jednak zde byl silný vliv ruské šlechty, která byla obecně silně protinapoleonsky orientována. Vztahy obou zemí se zhoršovaly také na základě neochoty Ruska dodržovat Napoleonův kontinentální systém, kterého se účastnilo spíše formálně. Zhoršení vztahů mezi oběma státy a místy již nepřátelské depeše mezi vládami a panovníky obou zemí pak způsobily, že pro carovy rádce nebylo těžké přesvědčit panovníka, že Napoleon chystá invazi do Ruska. Proto začal mobilizovat armádu a soustřeďovat jednotky u hranic. Za těchto okolností ovšem Napoleon zcela logicky dospěl k názoru, že se jej Rusko chystá napadnout a válečné tažení, které před ním zřejmě nezamýšlel (či si jím nebyl jist), začal skutečně připravovat, čímž potvrdil veškerá carova podezření. To vedlo k dalšímu zhoršení vztahů a sérii nepřátelských kroků a válečné řešení pak bylo již jen logickým vyústěním dané situace.
Napoleonova invaze do Ruska je dodnes uváděna jako jeden z nejkatastrofálnějších vojenských podniků v historii. V regulérních bitvách Napoleon zpravidla dosahoval vítězství, ale to nemohlo nic měnit na faktu, že se jeho logistický systém zhroutil a hlad, zima a nemoci kosily jeho vojáky po tisících. Značné ztráty též způsoboval odpor ruského obyvatelstva a jeho gerilová válka. Napoleon sice dosáhl Moskvy, ale ta byla z větší části spálena a zbavena zásob a přezimovat se v ní nedalo. Napoleon se tak musel začít urychleně vracet, ale nešlo to dost rychle a výsledek byl strašlivý. Do Ruska vtáhl Napoleon v roce 1812 s armádou, která i se spojenci (ovšem často víceméně nedobrovolnými) čítala 500 000 mužů. Když Rusko v prosinci téhož roku opouštěla, zbývalo z nich jen něco přes 50 000 mužů. Taková katastrofa učinila z francouzských vojsk jen trosku jejich bývalé slávy a reakce byla logická. Většina násilím sjednocené Evropy povstala a kontinentální systém se zhroutil. K již s ní válčícím státům, v jejichž čele stály Velká Británie a Rusko, se připojili dosavadní spojenci, zejména Rakousko a Prusko. Aby sebral nové vojsko, musel Napoleon stahovat francouzská vojska ze Španělska a dalších míst v Evropě, což vedlo k novým povstáním či oživení povstání skomírajících.
Zhroucení impéria
Napoleon se nevzdával, urychleně svolával jednotky odevšad, odkud to jen šlo a verboval nové vojáky. Ze svých zbylých spojenců (hlavně - Poláci a Sasko) ždímal též co se dalo a postavil nové vojsko. To však již bylo kvalitativně i kvantitativně jen stínem bývalé Velké armády a početní převaha nepřátel byla zdrcující. Napoleon velmi obratně manévroval a způsoboval nepřátelům řadu dílčích porážek, ale prostá přesila jej i přesto zatlačovala pouhým počtem a hrozbami obchvácením a obklíčením. Nakonec se jeho vojska střetla s nepřátelskou koalicí v tzv. Bitvě národů u Lipska (1813). S armádou početně výrazně slabší, trpící vyčerpáním a nedostatkem výcviku podstatné části vojáků už neměl moc šancí, nemluvě o tom, že i kdyby vyhrál, nejspíše by dosáhl pouze odkladu konce. V průběhu bitvy navíc změnily strany některé německé státy, jejichž armády nebyly zrovna nejspolehlivější. Napoleonova vojska byla rozdrcena a zatlačena na ústup (říjen 1813). Ani teď se nechtěl vzdát, na jaře 1814 svedl na francouzském území řadu menších mistrovsky vedených bitev, ale vojska jeho nepřátel táhnoucí na Paříž neměl šanci zastavit. Okupována byla 31. března 1814. Napoleon nejprve abdikoval ve prospěch svého nezletilého syna (6. dubna), ale takový postup byl odmítnut, musel tedy abdikovat znovu, zcela bez podmínek (11. duben) a byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba.
Vyhnanství na Elbě a stodenní císařství
V roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Na francouzský trůn byl dosazen mladší bratr Ludvíka XVI. - Ludvík XVIII. Nebyl však oblíben, čehož Napoleon využil. Roku 1815 se tajně vylodil v zálivu Golfe Juan, jednotky vyslané k jeho zadržení se k němu spontánně přidávaly, takže se zcela bez boje opět trůnu zmocnil. Hlavní podíl na vítězném tažení měl tehdy maršál Ney, který se k Napoleonovi nakonec přidal.
Zajímavý byl postoj tehdejšího tisku. Zatímco při Napoleonově vylodění na Azurovém pobřeží noviny psaly, že korsická obluda míří na Paříž, po vstupu jeho sebrané armády do hlavního města hlásaly palcové titulky: Milovaný císař opět v Paříži.
Na trůnu však pobyl pouze 100 dní, než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) 22. června 1815 abdikovat..
Konec života na ostrově sv. Heleny
Napoleon Bonaparte se vzdal Velké Británii v naději na politický exil, ale britská vláda rozhodla o jeho deportaci na ostrov Svaté Heleny, kde strávil zbytek svého života jako zajatec Britů. Na tomto ostrově 5. května 1821 zemřel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Kdo se směje na posled ten má dlouhý vedení